UZDRAV MYSL UZDRAVÍŠ

I TĚLO

LUKASO RÁCA

Ahoj návštěvníku.

Mé jméno je Lukáš Rác alias Lukaso Ráca.

Jsem autorem cvičebního systému Tělárna –Škola pohybu a webu Tělárna CZ.

Z DEGENERACE K PEVNÉMU ZDRAVÍ

ANEB JAK AJŤÁK K FUNKČNÍMU TRÉNINKU PŘIŠEL

 

ZNOVA TO UŽ NEDÁŠ

Březen roku 2017. Sedím s jointem v puse, před barákem na Dobříši, kam jsme se před dvěma měsíci s rodinou přestěhovali. Už potřetí stěhuji můj projekt. Respektive jsem rád, že mám kam dát svoje vybavení, které bych v jiném případě nejspíš rozprodal a celý projekt zabalil. Zkusil jsem to rozjet už 2x. Stálo mě to tolik úsilí, energie, času a peněz, že by to vydalo na dva projekty. Jsem skoro bez peněz, s dluhy až nad hlavu, ženou, která by mě chtěla spíš roztrhnout než milovat a dvěma dětmi, pro které nejsem ani z poloviny tak dobrým otcem, jako by si zasloužily. Jsem strašně unavený, můj plamen nadšení pomalu pohasíná. Tohle znovu už prostě nedám.

 

ZPÁTKY DO MINULOSTI

Jako malý kluk jsem měl šťastné dětství. Nepocházím sice z nijak extra movitých poměrů, nicméně všechno, co jsme k životu potřebovali, jsme měli. Od mala nás, mě a mého bratra, rodiče vedli ke sportu a pohybu obecně. Ostatně máme to v genech. Oba naši rodiče za svůj život sportovali až až. Plavání, gymnastika, fotbal a spousta dalšího je provázely značnou částí jejich životů. Logicky pak tyto aktivity přenášeli na nás, své potomky. A bylo to naprosto skvělé. S bratrem mezi sebou máme sice 4,5 roku věkového rozdílu, nicméně jsme stejně, jako většina kluků, hrávali s tátou fotbal. K tomu nám připadlo naprosto automatické lézt po stromech, běhat, skákat, překonávat překážky, hýbat se ve všech směrech. Dlouho jsme zůstali věrní fotbalu. Bratr déle, já byl ve sportech trošku zvídavější a vždycky jsem měl tendence zkoušet, poznávat a objevovat věci nové. Ve druhé třídě základní školy jsem přešel na tenis, pak na atletiku. Každopádně od narození byl sport a pohyb nedílnou součástí našich životů. Přes drobné nuance je tomu tak i dnes. Bohudík.

 

JAK JSEM POTKAL KOMPJŮTR

Lukášek nám roste a nastupuje na základní školu. Pln očekávání a zvědavosti ani nemůžu dospat, jak jsem se těšil. Ano, ten den mám naprosto živě vypálený do paměti. Beru aktovku a vesele štráduju společně s rodiči vstříc novému prostředí a kamarádům. Je nás tam opravdu spousta. Každý z nás jiný, v každé třídě nejméně 30 dětí, prostě mazec. Poznávám svého nového kamaráda Vaška, který mě provází v postatě celou základní školou, jakožto můj nejlepší kamarád. Díky němu přicházím k naprosto nové věci – STOLNÍ POČÍTAČ neboli PC. Z minulosti jsem sice znal předchůdce, těchto dnes nepostradatelných strojů, ale tohle je úplně nové. Zároveň vůbec netuším, že jsem se právě setkal s úhlavním nepřítelem mého budoucího života. Počítače jsou v rozmachu, nastupuje doba digitální, jsem tím naprosto lapen. Jakmile náš táta viděl, jak moc bych si přál PC vlastní, netrvalo dlouho a stalo se tak. Jsou Vánoce, druhá třída základní školy a já s bratrem koukám face-to-face našemu nejlepšímu dárku. Ano, můj nepřítel je živý, funkční, stojící na stole našeho pokojíčku. Moje destruktivní éra právě začíná.

 

NAZDAR KÁMO

Trvalo asi 5 minut, než jsem si svého nového „kámoše“ zamiloval. Pípalo to, dalo se na tom psát, donekonečna pařit hry. Následně jsem díky Vaškovi zjistil, že se s tou mašinkou dá hrát mnohem víc, než jsem si sám myslel. Můžu do něj dát jiné součástky, které tuto elektronickou bestii ještě více posílí. Juchuuuu, říkám si. Bude výkonnější, silnější, dokáže dělat víc věcí, můžu hrát lepší hry. Hlavně ty hry. Čas plynul, já se víc a víc sbližoval s novým kámošem. Myslím, že to byla 3. třída základky, kdy jsem celý stroj totálně rozebral. Vytáhnul z něj součástku po součástce. Teda aspoň ty, co vytáhnout šli, a následně je složil zpátky. Světe div se, ten bastard stále funguje. Úspěch, říkám si. Tohle je něco pro mě. Byť stále sportuji, netuším, jak moc se mi tento zabiják vtírá do mého podvědomí. Stává se ze mě ajťák. Je mi 13let a stavím svůj historicky první PC na zakázku. PEEECKÁÁÁ! Prvních, vlastnoručně vydělaných, 1250kč . Ani nevíte, jak jsem byl v tu chvíli šťastný.

 

ZÁKLADNÍ ŠKOLA A CO DÁL?

Když vás informačně ochudím o zhruba 7 let svého života na základní škole, o moc nepřijdete. Z chytrého, sportovně založeného kluka, se postupně stává drzý bastard se sklony k násilí. Ano, i to je část mého života, bohužel. Po úspěšném zakončení základní školy přemýšlím co dál. Můžu buď kreslit, více sportovat nebo zasvětit své další působení oboru IT. C) je správně. Elektronická bestie opět vítězí. Nastupuji na střední technickou školu, obor elektronické počítačové systémy. Tvářím se šťastně. Ještě půl roku po nástupu na střední školu mám pohybu víc než dost a ze dne na den BUM, jako když utne. Nastupují nový „zkušenější“ kamarádi, holky, měkké drogy a chlast. Vítej na střední škole Lukáši! Destrukce nabírá na obrátkách.

 

ŽIVOT V IT

Po celou dobu působení na střední škole prohlubuji své dovednosti s IT technikou. Jak ve škole, tak ve volném čase. Respektive v mezičase lítáním za holkami a po hospodách. Opět zjišťuju, že ta mašinka umí mnohem, mnohem víc. Grafiku, vypalovat cédéčka, zpracovávat hudbu a další. Stále mě drží pocit, že tohle je přesně to, co moji budoucnost obohatí. Úspěšně zakončuji střední školu. Co teď, říkám si. Máma mě chce vidět dál studovat, jenže já měl rozjeté svoje malé kšeftíky, usedat do lavice se mi znovu moc nechce. Jsem praktik. Učím se hlavně tím, že věci přenáším do praxe a učím se jen to, co doopravdy využiji ve svůj prospěch a profit. I tak jsem nastoupil na vysokou školu. Hned, jak se za mnou zaklaply dveře, jsem si říkal: „Co tady sakra děláš?“ Netrvalo dlouho a vysokou školu jsem opustil. Jako dával jsem tomu šanci, ale nebavilo mě to. Díky již nabitým zkušenostem pro mě nebyl problém vydělávat peníze. Což jsem nemohl dělat, když sedím celý den v lavici a doma na mě čeká další hora učení a úkolů. První peníze jsem si vydělal ve 13 letech, pamatuješ? A od té doby jsem zvyklý mít peníze vlastní. Dávám tedy přednost výdělku před studiem, hledám pracovní uplatnění. Netrvá to moc dlouho, začínám prodávat IT techniku. Prodej je jako fajn, nicméně víc mě baví si s tou technikou hrát. Hledám nový flek. Tentokrát nastupuji jako 100% ajťák. Úkoly, chyby, problémy se začínají jen hrnout. Všechny tyto touží po jednom - úspěšném řešení. Jednou nejde tiskárna, pak připojení na server, asistentce zmizela z plochy ikona, kterou tam určitě měla posledních 5 let na stejném místě a tak dále a tak podobně. Sedíš, co umíš, vyřešíš hned, co neumíš, hledáš v rozsáhlých manuálech nebo ještě rozsáhlejším FAQ výrobce. Dny, měsíce a roky plynou proudem času. Měním působiště. Jedno, druhé, třetí až si nakonec dělám živnostenský list, začínám makat na sebe. Chybou je, že umím všechno a nic. Chybí mi specializace na určitou problematiku, věc, která mi v té době nedochází. IT je extrémně rozsáhlý obor.

 

PŘESTÁVÁ MĚ TO BAVIT

Je to skoro 14 let, co pracuji v IT. Tak nějak začínám pociťovat, že se zde přestávám cítit tak dobře, jako dřív. Je to v podstatě pořád dokola. Jedno spravíš, něco dalšího přestane fungovat. A tak stále sedím, práci mám všude okolo sebe, pracuji do noci, někdy i přes noc, neustále hledám řešení, protože v IT je už tolik výrobců, každý je specialista na něco jiného, a každý systém funguje jinak. Pohyb postupně mizí z mých koníčků. Začíná mě brát nerv. Stavím si nové pracovní PC, ať můžu testovat, zkoušet, ještě trošku se zdokonalovat. Pro mě úkol, který jsem dělal už tisíckrát. Vybereš správné součástky, složíš je dohromady, nainstaluješ vhodný systém a jedeeem. NE! Tentokrát tomu tak není. Celý týden, den co den se s tou mrchou peru, ve snaze jí rozfungovat tak, jak si přeji. NE, nefunguje. Začínám opravdu ztrácet nervy. A věřte mi, moje trpělivost je obrovská. Po týdnu zjistím, že hlavní deska je vadná, což nebylo jednoduché zjistit, když 98% věcí funguje správně. Ale dobře, problém vyřešen. A takto pokračuji další dny, měsíce a roky. Čím víc u PC sedím, tím víc začínám být podrážděný, štěkám na lidi okolo sebe, začíná mě častěji bolet hlava, záda i končetiny. Vztah se ženou nefunguje tak, jak by měl. Nejen pohyb, teď i radost pomalu mizí z mého života.

 

ČAS NA ZMĚNU

Je mi 24 let. Pocitově spíš 74 let. Jsem nervózní jak sáňky v létě, všechno vidím negativně, život mě přestává bavit. Dávám si další šanci, ostatně všechno má přeci řešení. No tááák, Luki. Vzmuž se! Své degeneraci čelím ještě 2 roky. Pomalu mi táhne na 27 let a pořád jsem na stejném místě. Nepodařilo se mi změnit vůbec nic. Sice jsem se začal znovu hýbat, nicméně stále o dost méně, než tomu bylo dříve. Pesimismus ve mně stále sílí. Vím, že se blíží i konec mého vztahu se ženou. Z veselého, sportovně založeného, kreslením nadaného mladíka se stává zapšklý, nervózní dospělák s cigárem u tlamy, negativním pohledem na svět, rozpadlým tělem a pocitem, že život už nebude o moc lepší.

 

PROBUZENÍ A NÁVRAT

Dobíhám tramvaj. Celkem asi 10 metrů mě dělí od bodu A do otevřených dveří tramvaje. Úspěšně dobíhám. Chytám se madla visícího z horní části mastné tyče a hluboce oddychuji. Mám pocit, že jsem právě zakončil maraton. Celé 3 zastávky chroptím s pocitem, že bojuji o holý život. Co to se mnou sakra je? To pro mě byl BOD ZLOMU. Začal jsem si plně uvědomovat, jak mě tento styl života ničí, moje tělo chřadne, pomalu se rozpadám. A to nejen fyzicky, ale i psychicky. Moje degenerace je v plném proudu. V pouhých 27 letech. Mysl se halí do černého hábitu. Tak takhle už NE! Tohle už nechci. Co mě celé roky v mládí naplňovalo? Co jsem dělal tak strašně rád? Ano, sport. BLIK ty debile, to všechno si vyměnil za cigarety, alkohol a marihuanu. Otevírám oči.

 

KAM SE HNOUT?

Co by pro mě teď bylo nejlepší? Zkusil jsem pár variant, některé i během mojí vlastní devastace. Kickbox, Capoeira, self defence v podobě WingTsun. U posledně jmenovaného jsem vydržel nejdéle, ale pořád to nebylo ono. Po letech potkávám kamaráda z dětství, že chodí na nějaké cross cvičení – FUNKČNÍ TRÉNINK. Hm, to neznám. Šup tam. Peklo…fakt peklo. Trénink tak intenzivní, že po každé hodině zvracím. Problém však nebyl v tréninku, byl jsem prostě v otřesném fyzickém stavu. I přes mé utrpení, na úvodních hodinách, mě to chytlo. Trvalo pouhé dva měsíce, kdy jsem zvládl o 50% větší zátěž než na začátku. Tělo sílilo, fyzička šla brutálně nahoru, začínal jsem být znovu šťastný. Moje psychika a zdravotní stav sílil, společně s tělem.  Ano, bolelo to, ale jsem hrdý sám na sebe, že jsem tu dřinu vydržel a sklidil ovoce. Jóóóó, tohle je pro mě. Zažívám stejný pocit, jako když jsem potkal kámoše kompjůtra. Chytlo mě to tak moc, že jsem si usmyslel postavit si tělocvičnu vlastní, s podobným zaměřením. Tak se stalo, začal se rodit můj projekt TĚLÁRNA CZ.

1. NÁRAZ DO ZDI

Říjen 2013. Otevírám. Tohle bude hračka, říkal jsem si na začátku. Tréninky někde obšlehnu, ostatně je jich plný internet a budeme se mít všichni skvěle. Omyl, vážení. Cvičení je mnohem tvrdší oříšek. Všichni to budou chtít, zejména pak moji kamarádi. První dva týdny po otevření není v gymu ani noha. Kamarádi najednou zmizeli, nicméně investor chtěl vidět, jak to funguje. Ha, FINANCE. Ony se nevydělávají tak lehce. Dostávám první ráznou lekci, probouzím se do reality. No tak to uděláme takhle. Nefunguje to. Tak jinak a znovu jinak. Slepě zkouším zaujmout publikum. Bez výraznější odezvy. Výdaje značně převyšují výnosy, moje prdel začíná lehce cvakat.

2. NÁRAZ DO ZDI

Nikdo neví, kdo vlastně jsem a co dělám. Aha, ono to nemá správný FACE a co hůř – přesný koncept. Znovu se nořím do učení. Tentokrát o tréninku a funkci těla. Tady mi došlo, že i pohyb je věda, což si z prstu jen tak nevycucáš. Pokora, soustředěnost, otevřená hlava. Škoda, že mi to nedošlo dřív.

3. NÁRAZ DO ZDI

Jupí, už vím! Mám dokončený rekvalifikační kurz instruktora fitness. Víš hovno, zjistil jsem záhy. Máš znalosti, máš FACE, nemáš KONCEPT. Osnovu, podle které bych mohl jet. Stále nikdo neví, co přesně dělám. Znovu střílím naslepo, tentokrát v marketingu. Trvalo dalších pár měsíců, než se podařilo odlišit můj projekt od konkurence. Naneštěstí začala vznikat zvučnější jména, certifikované tělocvičny, které rostly po Praze, jako houby po dešti. K mému neštěstí ještě přidal do ohně fakt, že jsem celý projekt po cca roce fungování stěhoval na jiné místo. Další obrovská chyba. Zůstat tam, kde jsem začal, dost pravděpodobně by projekt fungoval. Opět jedu od nuly. Náklady se opět navyšují. Ztratil jsem víc jak polovinu klientely. Vyndat si hlavu z vlastního pozadí o pár měsíců dřív, nic z předchozího by se nejspíš nestalo.

4. NÁRAZ DO ZDI

Teď už opravdu vím. Mám FACE, mám KONCEPT, mám znalosti i zkušenosti, marketing začíná fungovat. V okolí našeho gymu vznikly další 3 tělocvičny. Mají zvučnější jméno, certifikovaného trenéra, koncept, který lidé znají lépe, než ten můj. Z měsíce na měsíc propad výnosů o 60%. Tohle je už vážně v prdeli, prolítlo mi hlavou. Znovu jdu do kolen.

 

VZKŘÍŠENÍ

Duben 2017. I když je gym na novém místě, začínám opět z nuly. Pálím jointa svého oblíbeného matroše, nevím kudy kam. Sice mám pořád svůj projekt, nicméně opět bez lidí. Dalšího půl roku o své vášni jen sním, cvičit mě nebaví. Je čas nechat toho nadobro. NE ty vole! To prostě nemůžeš. Máš dneska 7 let zkušeností s trénováním lidí, odtrénovaných stovky hodin, potu z těla vypuzeného, že bys naplnil nádrž vodní přehrady. K tomu 10 nových lidí, kteří chodí pravidelně cvičit. Naděje znovu ožívá.

 

RESTART

Když jsem přestal se sebelítostí, típnul posledního jointa i cigaretu, přestal pít, dal se dohromady a plamen mojí vášně se znovu zažehnul, všechno špatné ze mě spadlo. Vykašlal jsem se na to, co bylo, zase koukám do budoucnosti.

 

ABYS POCHOPIL(A)

Fitness a cvičení obecně je tvrdý byznys. Daleko tvrdší, než si běžný člověk dokáže představit. Starosti, zařizování, koncept, odpovědnost za lidi, FACE a mnoho dalších věcí, běžící na pozadí těchto projektů, pouhým okem neuvidíš. Většina lidí jen přijde, odcvičí a jdou zase domů. V podstatě je to tak v pořádku, protože trenér je ten, co tvoří a stará se za tebe. Teda, podle mě, by rozhodně měl.

Dnes máme rok 2019 a řeknu ti, hodně jsem se toho naučil. Projekt jsem postavil už potřetí, je funkční a já znovu dělám to, co mě v životě baví ze všeho nejvíc.

CHCI, ABYS VĚDĚL(A)

  • FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje pevné základy
  • FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje znalosti o pohybu
  • FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje znalosti o stavbě a fungování lidského těla
  • FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje znalosti o programování tréninku
  • FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje zkušenosti
  • FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje empatii
  • Text FUNKČNÍ TRÉNINK potřebuje nadšení i řád
  • FUNKČNÍ TRÉNINK zlepšuje psychickou i fyzickou stránku člověka
  • FUNKČNÍ TRÉNINK markantně zlepšuje lidské zdraví
  • FUNKČNÍ TRÉNINK ti pomůže zlepšit tvůj život

To všechno jsou moje vlastní postřehy, zkušenosti, pokora, studie, testování, skládání dílek po dílku, které ti dneska můžu předat. A předám velmi rád. Je to rychlé, efektivní a docela jednoduché. Všechno, co potřebuješ, jsi ty, tvůj mozek a tvoje tělo. Drahého vybavení není třeba.

Nenech svoje tělo a mysl chátrat, tak, jak jsem to v minulosti udělal já. Možná máš dojem, že je to jen počítač, který mě dovedl ke stavu, ve kterém jsem byl. Možná máš dojem, že to cigarety, alkohol a marihuana stojí za mojí degenerací. Tak to úplně není. Je to souhra všech okolností, které dnes útočí na naše těla. Nicméně dneska vím, že sedavý způsob života, minimum pohybu, špatné jídlo, cigarety, nadměrný stress a další aspekty postupně ničí naše životy. Fyzicky i psychicky. Věřím, že se v některých bodech shodneme.

Krok za krokem tě provedu světem funkčního tréninku s mým vlastním konceptem. Předám ti každou svou zkušenost, kterou jsem za těch 9 let nabyl a ještě k tomu se za tebe budu učit, přinášet nové informace a koncepty, abych tě nepřestal bavit.

Budu tvůj osobní trenér, mentor a průvodce funkčního tréninku.

Já jsem LUKASO RÁCA

JAKÝ JE ROZDÍL OPROTI KONKURENCI?

Nejsem bodybuilder. Funkční tělo je mnohem výkonnější, zdravější a cennější. Automaticky se vytvaruje.

Všechny moje tréninky jsou postaveny na základech přirozeného pohybu se zaměřením na komplexní funkci těla

Postupy a programy na webu uvedené jsou systematické, ověřené a efektivní

MOJE "EVOLUCE"

MOJE FILOZOFIE

Propojení mozku a těla je klíč. To už mi dneska nikdo nevyvrátí. Jestliže nebudeš vědomě ovládat jednotlivé partie svého těla, stává se cvičení jen souborem nahodilých pohybů bez hlubšího smyslu.

Mám tři základní věci, které učím každého z atletů:

1. Dýchání, aktivace jádra - nejdůležitější krok pro oživení hlubokých svalů, které tvoří základ držení našeho těla. Čím pevnější základ, tím silnější celek – dům taky nezačneš stavět od střechy.

2. Oživení zádových svalů - jejich práce snižuje bolesti hlavy a zad, uvolňují přepětí trapézů, což je zásadní pro lepší zvládání stresu. Zároveň jde o jedny z nejsilnějších svalů na těle, které díky dnešnímu sedavému stylu života ztrácejí svou funkci.

3. Flexe a Extenze v kyčli - pro člověka naprosto základní a přirozený pohyb, kdy ulevuje přepětí svalů v oblasti bederní páteře, a zapojuje do práce další nejsilnější svaly na těle. Ať si to uvědomujeme či nikoliv, tento pohyb nás provází každý den.

Jakmile zvládneš výše uvedené body, má tvé tělo pevné základy, na kterých začneme stavět a navyšovat zátěž. Koukni na UKÁZKU MOJÍ PRÁCE

KONTAKTUJTE MĚ

MÁTE DOTAZ, NEJASNOT PŘIPOMÍNKU? NEVÁHEJTE MĚ KONTAKTOVAT